Mrk

náušnice z odpadového plastu, 1972, Mnichov

„Moje šperky jsou ze semen a pecek naší druhé přírody.“

Nicole Taubinger je šperkařka konceptuálního ražení, která našla svůj erbovní materiál v užitkovém plastu jako jednom z atributů současné konzumní společnosti.

Přestože v sobě nese významy, jež jsou implicitně kritikou spotřební civilizace, přistupuje k jeho zpracování nejen kriticky, ale také ironicky, s humorem a s jistým estetickým okouzlením. Plastový odpad a jeho segmenty recykluje způsobem, který chápe jako svého druhu analogii primitivních kultur.

Žije a pracuje v Praze a Brně. V letech 1997–2001 vystudovala University of Oregon at Eugene, USA, obor Kov a šperk. Nicole Taubinger pochází ze smíšené rodiny s českými a romskými kořeny po matce a po otci také se slovenskými a maďarskými.

archeologický nález, Lety u Písku, 2017–2020

Lety u Písku, jeden z koncentračních táborů v bývalém Československu, je vůbec první místo na světě spojené s holokaustem Romů, které bylo archeologicky zkoumáno. Umožnilo to po desítkách let až vykoupení areálu vepřína stojícího na místě stojí od 70. let. Vepřín způsobuje traumata pozůstalým, a především mezinárodní ostudu České republice.

Jedním z dokladů existence tábora přímo v areálu vepřína, jehož tragédii pravidelně zpochybňovali jak extremisté, tak politici včetně těch na nejvyšších místech, je i zbytek drátu, kterým byl tábor obehnán. Drát spletený ze tří jednotlivých drátů sloužil pravděpodobně na místo ostnatého drátu, který byl ve válečné době nedostatkovým zbožím. V tzv. cikánském táboře byly vězněny  v letech 1942 – 1943 celé romské rodiny včetně dětí, z nichž velká část zde i zahynula na zoufalé podmínky a z nich vyplývající tyfovou nákazu, a také kruté zacházení dozorců. Obětí tábora je oficiálně zhruba 326, tábor fungoval jako přestupní stanice na cestě do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau.

Archeologický průzkum realizoval v letech 2017 – 2019 tým docenta Pavla Vařeky ze Západočeské univerzity v Plzni. Kromě drátů a kusů stavebního materiálu se našly stovky kusů porcelánu, knoflíky, oblečení, munice a další předměty, autentické doklady toho, jak vypadal tábor, život v něm a že jím prošli skuteční lidé jako my jen proto, že byli označeni jako Romové.

zlatý dudlík, obruč s vytepanými ornamenty a barevnými kamínky, 
Brno, po roce 1993

Nezvykle mohutný zlatý šperk specifických vzorů je jednou z viditelných konstant a poznávacím znamením těchto Romů.

Artefakt má původ ve skupině olašských Romů, z nichž jich u nás nejvíce pochází ze skupiny Lovára (původní obchodníci s koňmi). Tvoří přibližně 10 % z celkového počtu Romů a patří svým koloritem k výrazné menšině.

dar muzeu od Arnošta Vintra, český Rom/Sinto, materiál zlato, váha 62 gramů, 20–30. léta 20. století

„Ten prsten sem dědil po dědovi, děda byl koňskej handlíř, tata byl a já jsem. Ten, kdo to má na prstě, tak hned poznáte, že je koňař. Já mám všude koně i na klíčích, na obrazech, všude samej kůň. Já miluju koně, já jsem se kvůli koňům oženil, vzal jsem si ženu, jejíž otec měl nádherné koně.“

Prsten nese mimořádně silný příběh. Patřil rodině, kterou nacisté připravili o majetek i životy. Navzdory tomuto tragickému osudu se šperk podařilo zachránit, protože byl uchován u rodinného přítele Aloise Vintera, který ho daroval muzeu. Reliéf zobrazuje dvě koňské hlavy, boky prstenu zdobí plastický květinový motiv. Jedná se o šperk mužů ze skupiny českých Romů/Sintů.

břitva rodiny ze skupiny Sinti, zakoupeno od Antonína Lagryna z Brna, 20. let 20. století

Břitva sloužila jako součást každodenní hygieny, ale mohla být použita i v případě nutné sebeobrany.

Některé břitvy byly zhotovovány ručně nebo klasicky koupeny od majority. Tato rodinná  břitva patřila rodině ze skupiny Sinti, Muzeum romské kultury ji zakoupilo od pamětníka Antonína Lagryna z Brna, je z 20. let 20. stol.

Rukojeť je z ručně vyřezávané slonoviny, na ní jsou patrné stopy po vyrytém jménu majitele (patrně Tomek- může jít o přezdívku či křestní jméno), značka GARANTIE SOLINGEN.

zhotovil Oldřich Treuner, Brno, materiál pozlacené stříbro, dva vsazené kameny, váha 58,75 gramů

Pro olašské Romy typická fascinace luxusem a drahými značkami reprezentuje svobodu a touhu po ní. Zlato funguje jako ochrana a zároveň symbol ekonomické svobody.

Replika zlatého šperku olašských žen, který se nacházel v nabídce zlatnictví Sali. Komerční luxusní značky se tak povyšují nad původní marketing svých tvůrců. Časté jsou motivy předních automobilek jako Mercedes a Porsche nebo módních značek.

fajfka fotografa Andreje Pešty z Borové u Letovic

Původním majitelem byl Andrej Pešta z Borové u Letovic přezdívaný Korado, někdy s nadsázkou označovaný jako romský „Forrest Gump“

Typicky se jednalo o součást oděvu romských mužů, ale někdy i starších žen, které také kouřily. Tato dýmka s porcelánovou troubelí a kovovou záklopkou je ze 2. pol. 20. stol. O životě Andreje Pešty životě koluje mnoho legend, které sám rád pěstoval a šířil. Bojoval po boku italských partyzánů i v armádě Generála Svobody, stavěl továrny, koval brány, psal básně. Byl mimořádně plodnou osobností – vyšíval, maloval, psal, tvořil prakticky neustále. Hranice mezi vyprávěním a fantazií se v jeho tvorbě vždy stíraly. Pešta byl především ale amatérským fotografem; fotograficky dokumentoval život v Brně v období 50. – 80. let 20. století.

Muzeum romské kultury vydalo knihu z jeho fotografického díla O Fotki v roce 2018, o Andreji Peštovi také připravilo výstavu Mire Sveti: Světy Andreje Pešty.

pohár užívaný vajdou ve skupině Kalderašů k obřadním účelům, výška 10 cm, oblast Fagaraš, Rumunsko, kolem roku 1900

Další ze symbolů vůdce skupiny, obřadní pohár – tachtaj. Odkazuje do oblasti duchovní kultury Romů. Pohár sloužil při obřadech, jimiž se mimo jiné realizoval nepsaný rodový, skupinový morální úzus.

Dodnes se u Romů propojuje animismus s křesťanstvím a jinými náboženstvími podle toho, ve které části světa se usadili. Animistického původu je také víra v nečisté síly a úkony spojované s čistotou a obřadností. Romové věřili a dodnes mnohdy věří na zlo a temné síly. Ty se projevují jako nečistota světa a je nutné se před nimi chránit. Nečisté mohou být myšlenky i činy.

Skupiny přísně dohlížely na své členy, především na ženy. Spory řešil právě vajda. Obřadní poháry se užívaly u soudů, ale také na svatbách, křtinách a při jiných příležitostech. Z poháru pil vajda nebo mužská část skupiny. V některých případech i vajdova žena nebo vajdou odsouzený za nějaký prohřešek po odpykání trestu, protože napití z poháru očišťovalo.  

autorka Helena Gyurylová, Silice, Slovensko

Vyrábět sošky ji naučila zdravotní sestra, která tehdy v nemocnici pracovala.

Sádrovou figuru Ježíše Krista zakoupilo do sbírky Muzeum romské kultury od Heleny Gyurylové ze slovenské Silice. Paní Helena figurky s náboženskou tematikou vyrábí od roku 1968, kdy byla v Plzni v nemocnici po napadení býkem (pracovala tehdy v JZD). Soška je kolorována vodovými barvami. Z důvodu poškození původní hlavy v obličejové části autorka sošku upravila nalepením barvotiskového obrázku Ježíše.

Sošky svatých, fotky zemřelých i žijících členů rodiny a barevné, většinou umělé květiny, jsou častou součástí romských domácností, jakýchsi malých oltářů, kterými se vyjadřuje úcta duchovním symbolům a předkům.

z repliky vajdovské vesty zhotovené podle historické fotografie z 2. pol. 19. stol

Reprezentuje sílu, muže, autoritu a spravedlnost. 

Gombíky čili knoflíky byly symbolem majetkového i sociálního postavení romských mužů. Nosily se na svátečním oděvu, typicky vestě a měly čistě dekorativní funkci, nezapínaly se. Používaly se v kulovitém tvaru nebo mincovní, dekorované rytím, reliéfem nebo barevnými kameny. Typickým nositelem vesty byl vajda. Tento knoflík pochází z repliky vajdovské vesty zhotovené na zakázku podle historické fotografie ze 2. pol. 19. století.

Vajda v tradiční romské komunitě fungoval jako arbirt sporů, soudce, ale také zástupce Romů při kontaktu s vnějším světem a majoritou. Dalšími symboly byly kromě velkých knoflíků na vestě také klobouk a mezi symboly jeho moci patřil pohár, tzv. pokál a vajdovská hůl. 

plstěný klobouk, depozitář muzea, Brno 

„Roma, který požívá vážnosti a úcty, je možno poznat podle toho, že všude přijde s holí v ruce a kloboukem na hlavě.“

Klobouk dodneška nosí Romové jak ze skupiny slovenských, tak původních českých Romů a německých Romů/Sintů. Muži nošením klobouku dávají najevo své postavení v rodině a společnosti. Mít nezakrytou hlavu nebo nosit čepice je považováno za nevhodné. Typickým doplňkem klobouku je hůl.

mosaz, stříbro, galvanicky pozlaceno 24karátovým zlatem, zirkony, Brno

„Šperk si mě našel.“

Monika Vontszemuová (1983, Bratislava) je úspěšná módní návrhářka, která pochází ze subetnické skupiny ungrika, maďarských Romů. Její rodiče se vždy věnovali textilu, Monika proto odmalička směřovala k návrhářství.

Vystudovala na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění v ateliéru Júlie Sabovej a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Josefa Ťapťucha. Šperky začala navrhovat poměrně nedávno. Tvrdí, že šperk si ji našel. Sama pojmenovala svou vášeň pro zlato „zlatou horečkou“. Nárameník je z kolekce NEONOVUM, která byla vytvořena pro finalistky Miss Slovensko 2016.

předmět z nesbírkové kolekce 

Zlato... své nositele chrání před zlem.

Zlatá barva je mezi mnohými Romy velmi oblíbená. Reprezentuje luxus, prestiž, bohatství a tím, v přeneseném významu, i svobodu. Některé skupiny Romů dříve věřily (a někdo možná stále věří), že zlato jako takové „stahuje nemoci“, má magický význam a svého nositele chrání před zlem. Zlato jako symbol prosperity se nese napříč subetnickými skupinami Romů a sahá hluboko do minulosti. Zlatá barva si jako odraz tradiční kultury nachází dnes své uplatnění i v estetice a vizáži mladých žen některých skupin Romů. Příkladem jsou i tyto třpytivé lodičky provedené ve zlaté barvě. 

Hadrová panenka v oděvu imitujícím tradiční romský oděv, Nový Jičín, 2019

„Mé textilní romské panenky jsou šity s láskou.“

Veronika Kačová je romská umělkyně, zpěvačka, tanečnice a také autorka oděvů inspirovaných tradiční oděvní kulturou Romů. Věnuje se malbě a vyrábí šperky a další umělecko-užitkové předměty. Svou tvorbou se snaží o odbourávání předsudků vůči Romům. Každoročně se věnuje organizaci oslav Mezinárodního dne Romů (připadá na 8. duben) v Novém Jičíně, kde žije a pracuje.

Ručně zhotoven paní M. Muškovou z Muranské Dlouhé Louky (Slovensko), 2. polovina 20. století

Tento profánní motiv odkazuje zřejmě k představě pohody a také svobody.

Snad první, co člověka zaujme, když vstoupí do „typicky romského interiéru”, je bohatá barevnost včetně stěn, charakter dekorování a koncentrace ozdobných prvků. Nástěnný koberec obdélníkového tvaru s motivem nahé opalující se ženy je příkladem netradiční, byť pestré, dekorace. Častěji se totiž u Romů setkáváme s náboženskými motivy.  Jisté je to, že tento kobereček zdobil stěny autorčina příbytku. Je vyroben z chemlonu, populárního materiálu k výrobě dekorací v 70. letech. Chemlon je lepený na bavlněný ručník (podšívka).

Autoportrét, barevná skleněná drť na skle, 1984

„Dřív jsem chtěl dělat co nejsrozumitelnější věci, aby tomu každej rozuměl. Ale (…) začal jsem dělat i abstrakce, i když srozumitelný. Stačí, aby se na to kdokoli chvíli pozorně díval, a pochopí, co na obrazu je. Ale když se mě někdo zeptá, co to znamená, a já vidím, že o tom ani nepřemejšlí, tak ho pošlu do prdele.“

Rudolf Dzurko se narodil v roce 1941 v Pavlovcích na východním Slovensku. Později žil v severních Čechách, kde pracoval ve sklárnách jako dělník. Ve svých 28 letech začal ze sklárenského odpadu – skleněné drti – tvořit obrazy. Technika „skleněné mozaiky“, kterou tvořil, je jeho vlastní patent. Dzurko je uznávaný insitní výtvarník a pravděpodobně nejznámější romský výtvarník v Česku. Zemřel v roce 2013.

Jeho zobrazení romských postav je cíleně zvolenou formou k zásadním úvahám: otázky bytí a nebytí, zamýšlení se nad odchodem člověka z tohoto světa, nad osobními svobodami a lidskými právy. Mezi jeho témata patří vztah mezi mužem s ženou, ale také zázrak zrození nového života nebo vztahu k všemu živému.

replika zhotovená podle historické fotografie z 2. pol 19. století 

Vajda v tradiční romské komunitě fungoval jako arbirt sporů, soudce, ale také zástupce Romů při kontaktu s vnějším světem a majoritou.

Vajdovská vesta je replikou tradičního oděvu, který byl na zakázku zhotoven podle historické fotografie z 19. století. Nosil ji vajda, představitel romské komunity na Slovensku, jako jeden ze symbolů své moci a autority.  Typické byly výrazné kulovité knoflíky na vestě, romsky kočaka, které neměly užitou, ale čistě dekorativní funkci. Kromě nic nosili vajdové od nepaměti na vestě I stříbrné mince. Kromě velkých knoflíků na vestě se vajda poznal také kloboukem, který vždy nosil a mezi jeho symboly moci patřil pohár, tzv. pokál a vajdovská hůl.